Prokletý rok – Kim Liggett

Anotace: Dívkám ve vesnici se tvrdí, že mají moc vyrvat spořádané muže z náruče jejich manželek. Proto jsou v šestnáctém roce života vyhnány do divočiny, kde se musí od této magie očistit – ne všechny se však vrátí. Tierney Jamesová sní o společnosti, kde mají ženy větší hodnotu než kus masa. Ale jak se blíží její vlastní prokletý rok, zjišťuje, že hrozba nečíhá jen v lesích. Nebezpečí se skrývá v nitru samotných dívek.

Prokletý rok obálka knihy

Co jsem to právě četla??? Respektive: „Co to sakra čtu?“ – to byla otázka, kterou jsem si pokládala snad v průběhu celé knihy.

Zprvu musím říct, že celý ten nápad je vlastně skvělý. Hrozně mě zaujala patriarchální společnost, která trestá ženy za to… no za to, že jsou ženami. Pořád jsem se modlila, aby kniha zůstala realistická, takže s tím jsem nakonec byla spokojená. S čím už jsem však spokojená nebyla bylo, že i když stránky zůstaly prosté fantasy světa, jednání postav i celé společnosti bylo příliš nedůvěryhodné.

Knihu bych připodobnila k Hunger games – mladiství jsou vyhnáni někam do divočiny, kde bojují o vlastní život. Jenže na rozdíl od Hladových her, v Prokletém roce mi přijde, že k tomu nemají hluboký důvod. Generace za generací žen – matky, sestry, dcery odcházejí prožít rok v táboře uprostřed ničeho, kde jsou vystaveny šílenství a nenávisti. A přesto se mezi sebou nevarují a nepomáhají si. A to už to trvá víc, než 40 let.

Možná jsem jen naivní a pořád věřím, že lidstvo je veskrze dobré, než špatné, ale to, jak matky a otcové bez rozmyslu strkali svoje dcery do jámy lvové mi přišlo opravdu příliš. Představa, že takhle pošlu svou dceru na smrt je mi opravdu proti srsti (až nechutná) a věřím, že by to stejně vnímalo minimálně 70% dalších rodičů. Další věcí pak bylo, jak se mezi sebou chovaly dívky navzájem. Jasně, postupem času prostě zešílely, ale ony se k sobě chovaly příšerně už na cestě do onoho tábořiště Prokletého roku. Už vidím, jak ve svých šestnácti bez hnutí brvou koukám na smrt některé dívky a ještě se vychloubám, že jsem jí k tomu donutila já.

Když pominu neuvěřitelnost chování společnosti, na knize mi ještě neseděl celkový popis scén. Někdy jsem se ztrácela a nebyla si jistá tím, co se vlastně stalo. Taky jsem si těžko představovala rozložení tábora a ostrova, kam byly dívky vyhnány. V jedné ze scén to vypadá, jako kdyby se ostrov táhnul kilometry daleko (a hlavní hrdinka Tierney dokonce sleduje ohně táborů pytláků, které jsou rozmístěny široko daleko) a jindy to zase vypadá, že je celý ostrov jen pár kroků (Tierney sestrojí potrubí z tůňky, která měla být hrozně daleko, až do tábora). Navíc se v knize objevilo i pár logických chyb – jako když Tierney proleze dírou v plotu, která byla před několika kapitolami opravená.

To, co mě však na knize NEJVÍC štvalo bylo, že pořád – všichni – za jakýchkoliv okolností – BREČÍ! Opravdu nebudu přehánět, když řeknu, že ob tři stránky se někomu zalily oči slzami, nebo se mu koulely po tvářích. A to dokonce i v situacích, které k tomu vůbec neinklinovaly.

Konec knihy se mi líbil. Sice jsem chvíli byla nervní a znuděná, jelikož jsem měla pocit, že už mě nemůže nic překvapit, ale spletla jsem se. Konec rozhodně stál za to a pokud by byly nějaké další knihy, možná bych si je i přečetla.

Byl to ale poměrně čtivý příběh, ovšem trochu zneklidňující na to, že jde o knihu pro mládež.

Co vy, četli jste Prokletý rok? Jak se vám líbil?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s